Ještě nějaké ty významné vrcholky mi ve sbírce chybí a tohle byl jeden z nich. Tok - nejvyšší kopec Brdské vrchoviny, 865 m n. m. Výšlap z vesnice jménem Obecnice a návrat dolů do Příbrami. Vřesy už měly v září to nejlepší za sebou, ale i tak tam bylo krásně.
Moje celoživotní “proč jsem tam ještě nebyla?” destinace. Tak konečně. A to město mě velmi nadchlo. Ve srovnání s jinými evropskými metropolemi totiž Berlín nepůsobí jako muzeum, ačkoliv muzeí i památníků je tam mnoho. Dělicí čára mezi východem a západem je tam pořád svým způsobem patrná, takže občasnou nostalgii po prázdninových výletech do NDR jeden cítí.
Můj hlavní dojem byl, že je to především město parků.
Tiergarten je obrovská
Naturpark Schönenberger Südgelände
Ten mě tedy ohromil velmi. Park vznikl v bývalém kolejišti. Vlastně je to pečlivě udržovaný prales.
A pak je to město, které historie zrovna nešetřila.
Památník židovských obětí holokaustu, který v době svého vzniku budil velké vášně. Nad zemí žulové kvádry, pod zemí muzeum. I interiér muzea kopíruje geometrii obdélníků, v jedné místnosti jsou ve skleněných polích k přečtení naskenované dopisy vězňů z koncentračních táborů. Většinou jejich poslední dochovaná slova. Tak tam jsem brečela.
Asisiho panorama Berlínské zdi. Je to teda dost turisťárna, ale celkem působivá. V předsálí je možné si leccos přečíst a také zde na malých obrazovkách běží dobové dokumenty. Na filmech jsou zachycené babičky nevěřícně vyzvídající na policistech očividně v obavě, že už nikdy neuvidí své blízké. Maminky zvedající nemluvňata nad hlavu ve snaze ukázat je příbuzným na druhé straně. Lidi přetahující se o dalekohledy .... Celé to působí velmi absurdně jak z distopického románu, jenže to byla skutečnost. I tady jsem brečela. Otázka - proč si to vzájemně děláme? - asi nemá odpověď a historie se stále opakuje.
East side gallery
Hezká procházka podél pozůstatků Zdi a galerie pod širým nebem.
Památník Berlínské zdi na Bernauer Strasse
Jestli bych měla doporučit jeden jediný památník na dané téma, tak tento. Je to poměrně velká nezastavěná plocha, kde si uvědomíte rozměry té obludy. Včetně zóny smrti. Tady je patrné, jak moc bolestivé bylo rozdělení města. Ta ulice byla totiž tenkrát zastavěná poměrně hustě. Zeď přeťala hřbitov, těsně přiléhala ke kostelu, který byl v 80. letech zbourán a zachoval se třeba kus portálu portál s beránkem. Hlavně se ale dotýkala obytných domů, ze kterých na počátku skákali lidé do požárnických plachet připravených na západní straně. I tyto domy byly odstraněny, proto je tu teď tolik prostoru.
Berlínská filharmonie, to byla třešnička na dortu. Hrála se velmi moderní hudba (Boulez, Adámek, Stravinskij), což nějak k Berlínu ladilo. Akustika fascinující, protože Boulezova skladba pro 8 skupin muzikantů zaznívala z různých míst v hledišti.
A to jsem kvůli nedostatku času nebyla ani v Humboldtově muzeu ani v žádném rockovém klubu. Tak tam holt budu muset znova, kdybyste se chtěli přidat, dejte vědět. Těším se už teď.
I v místech, kam jezdím celý život, mám resty.
Premonstrátský klášter byl založen v letech 1182 - 1187 a je tedy nejstarším klášterem na jihu Čech. Blízká poloha k Táboru se mu stala osudnou, protože byl husity zpustošen téměř okamžitě po založení husitské obce. Poté ho vlastnili různé šlechtické rody a po bitvě na Bílé Hoře připadl pod správu Strahovského kláštera.
 |
| bazilika Navštívení Panny Marie |
 |
| kostel sv. Jiljí |
Tak nějak jsem pořád věřila, že si jednou zorganizuju svůj život natolik, abych s dostatečným předstihem věděla, který červnový víkend mám v...
